Historie a významy výrazů dech a dýchat
Protože dech indikuje život, stal se symbolem života. 🌬️
Může být však také metaforicky řečeno jakousi branou do rozšířeného stavu vědomí, tedy branou k duchovnu. Americký psychiatr českého původu Stanislav Grof uvádí, že svou terapeutickou metodou holotropního dýchání pouze zavedl do moderní západní psychoterapie něco, co již existovalo dávno v jiných kulturách, a to i v těch primitivních. Z toho vyplývá, že naši předci povětšinou věděli o „léčivé moci dechu“ (Grof, 2007, s. 79–84). Grof doslova píše: „Ve starověkých a předindustriálních společnostech hrál dech a dýchání velice důležitou roli v kosmologii, mytologii a filosofii a byl i důležitým nástrojem v rituální a duchovní praxi. Od nepaměti byly různé techniky dýchání využívány knáboženským a léčebným účelům. Od pradávných dob každý významný psychospirituální systém usilující o pochopení lidské povahy viděl dech jako velice důležité spojení mezi přírodou, lidským tělem, psýché a duchem. To jasně odráží slova, kterými mnoho jazyků dech označuje“ (tamtéž, s. 81).
Tak se například ve staroindické literatuře setkáváme s výrazem prána, který označuje dech, vzduch a posvátnou podstatu života. V tradiční čínské medicíně je to pak termín chi, který značí kosmickou podstatu, energii života, ale i vzduch (stejné je to i v případě japonského ki). Původní havajská tradice a medicína užívá slovo ha pro označení božského ducha, větru, vzduchu a dechu. Řecké pneuma označuje vzduch, dech a podstatu života – je přitom zajímavé, že slovo phren rovněž označuje něco „dechového“ a zároveň něco „duchovního“, a to bránici a mysl. Grof nezapomíná ani na starohebrejské ruach, které se užívá ve významu „dech“, ale i ve významu „tvůrčí duch“, jak to vyplývá z Genese. Latinské spiritus označuje dech i ducha, Grof přitom upozorňuje i na podobnost v případě jazyků slovanských (tamtéž, s. 81–82).
Praslovanské *dychati, tedy vlastně předchůdce dnešního výrazu dýchat, vychází podle Jiřího Rejzka stejně jako lexémy dech, duch a duše53 z indoevropského kořene *dheu-, který sám o sobě vyjadřoval pravděpodobně význam „dýchat, vanout“.54 Vzhledem k tomu, že ve většině slovanských jazyků najdeme pro dech výraz dych, můžeme označení dech považovat takřka za jisté specifikum dané hláskoslovným vývojem češtiny.55
Zdá se, jako by vjedné zvývojových etap češtiny byly dech a duch ztotožňovány na základě dýchání jakožto projevu života. Podle Václava Machka staročeský lexém duch označoval v první řadě dech, ale také už samozřejmě ducha v dnešním významu tohoto výrazu („duše zemřelého“ atd.). Jak uvidíme dále, této polysémii dalo vzniknout smyslové vnímání dechu jako projevu života, což umožňovalo dech konceptualizovat jako plynnou podstatu člověka, která se při smrti – posledním výdechu – vrací „ke zdroji“.
Pokud jde o lexém duše, podle Machka měl rovněž primárně význam „dech“ a až v dalším významu označoval duši. Tuto teorii dále Machek komentuje slovy: „Název tento vystihuje onen pojem „psychy“, který si staří udělali na základě toho zjevu, že život uniká z těla zároveň s posledním dechem. Od toho vznikla představa o „dechové“ duši (něm. Hauchseele): ta jim byla cosi jako bytost podobná dechu, nemající pevné podoby, sotva viditelná, nehmatatelná.“ Ve Slovníku symbolů
najdeme zmínku o tzv. vitální duši, která byla ztotožňována s dechem a lokalizována do srdce, krve, ale i jater a kostí (Becker, 2002, s. 59). Kořeny tohoto mentálního konceptu jsou zde vysvětlovány následovně: „[…] v chladných oblastech spatřovali lovci vpáře stoupající zvnitřností zabitého zvířete jeho odcházející vitální duši“ (tamtéž).
Můžeme tedy usuzovat, že konceptualizace dechu jako lidské duše či ducha byla odedávna i v češtině velmi výrazná. Navíc již z formální podobnosti lexémů, které v různých slovanských jazycích označují tytéž skutečnosti, lze usuzovat, že výrazy označující „dech“, „ducha“ a „duši“ patří do nejstarší vrstvy slovní zásoby vůbec.
Ještě u Jungmanna najdeme jako jeden ze čtrnácti významů lexému duch tento: „povětří, kterého oddycháním žijeme“: Těžký a krátký duch míti. Duch zadržeti. Chci křičeti, co mám duch. Lidé tlustí krve a duchu málo mají. Bili ho, až duch pustil (JgS). Duch ve významu „úmysl, vůle, rozum, mysl“ mohl být užíván mimo jiné takto: nadechl ho svým duchem (JgS) – to můžeme považovat za další doklad propojenosti pojmů dechu a ducha, resp. duše v mysli dávného člověka. Z kulturnělingvistického hlediska je pro nás důležitý ještě příklad: Duše z božského dechu zrozená (JgS), v rámci kterého se dech profiluje jako božský dar, který člověk dostává vokamžiku narození od Boha a jenž je pak vokamžiku smrti Bohu navrácen.56
51 Tomuto významu odpovídá metonymie DECH / DÝCHAT ZA ŽIVOT, viz dále kap. IV, s. 46.
52 Významy 4 a 5 se také objevují v souvislosti s přenesenými významy výrazu dech (dech větrů, horký dech pece, žhavý dech slunce, dech zašlých dní, dech nenávisti, dech smrti atd.) 53 Ještě Jungmann si je vědom této souvislosti, když píše: „Ve všech známých jazycích výraz značící dech, přenesený jest do značení duši“.
54 Od tohoto kořene byl podle Rejzka odvozen i základ (ve vedlejším významu „zavanout pachem“) pro slovo tchoř. Upozorňuje se zde také na asimliaci znělosti dch → tch v češtině.
55 Polsky oddech, v češtině oddech ještě v 19. st. (JgS). Kromě češtiny našel dech pokračování ještě v jihoslovanských jazycích (Rej).
